Doubice (německy Daubitz) se nachází v Ústeckém kraji ve Šluknovském výběžku na rozhraní Národního parku České Švýcarko a Lužických hor. První písemné zmínky o Doubici pochází ze středověku, kdy byla obec spojována především s výrobou skla a keramiky, typickou pro oblast Lužických hor.

Vznik Doubice je písemně doložen až roku 1552 v městské knize Chřibské. K jejímu založení byly využity odlesněné pozemky z předcházející sklářské činnosti, na kterých vznikla tzv. Stará Doubice, tu tvořilo jenom několik málo stavení a pásů polí. Až počátkem 18. století byly dvorské pozemky prodávány poddaným, vznikala nová obydlí a zrodila se část obce, nazvaná Novou Doubicí. Ač jsou počátky Doubice spojené se sklářskou výrobou, později toto řemeslo zcela vymizelo. Kromě pár zemědělců byla ves závislá na nezemědělské výrobě. Vyjma dřevorubců, kterým se dařilo díky rozsáhlému lesnímu bohatství, byla důležitá textilní výroba. Té se věnovali lidé v podstatě v celém Šluknovském výběžku. V Doubici tak najdeme přádláky, tkalce, běliče a obchodníky s textilními produkty.

V 19. století se vsi dařilo, žilo zde dokonce 1300 obyvatel. Původní obyvatelstvo obce však bylo vysídleno po roce 1945 a dnes v obci trvale žije něco přes 100 obyvatel. Doubice se proto řadí k nejmenším obcím v okrese Děčín. Obec dnes slouží především pro turisty a k rekreaci.

Jak to bývá, dominantou každé vesnice je kostel a k němu náležící hřbitov. Obyvatelé Doubic se ho dočkali roku 1811, kdy byl 25. května položen základní kámen kostela Nanebevzetí Panny Marie. Dříve pohřbívali v lese za dnešním penzionem  ,,U Matyáše,, kde najdete dodnes zbytky náhrobních kamenů.

Kostel se dochoval téměř v identické podobě do konce 2. světové války. Poté nastaly zlé časy. Během vysídlování Doubic se kostel přesunul do pozadí a nebyly peníze na jeho údržbu. Kostel chátral, propadala se část věže a tehdy byl vydán demoliční výměr. Vybavení kostela pak bylo z části rozkradeno a zčásti zničeno. Situace se otočila naštěstí v roce 1975, kdy se zapříčiněním místních použily peníze na demolici na opravu střechy. Kostel byl tak zachován a v dalších letech společnými silami opravován do podoby, v jaké ho můžeme vidět dnes

Ač je Doubice vsí malou, disponuje vlastním muzeem postaveným díky štědrosti doubických občanů a rekreantů. Muzeum se nachází v bývalých historických prostorách C. K. pošty Rakouského mocnářství, ve středu obce.

Fauna Českého Švýcarska

V srdci Českého Švýcarska, i tak bychom mohli charakterizovat polohu Doubice. Její lesní zákoutí a skalnaté plošiny poskytují útočiště mnoha ohroženým druhům živočichů. Začněme od těch nejmenších, hmyzích, zástupců. Žije zde jeden z našich nevětších kovaříků, kriticky ohrožený roháček jedlový či pozoruhodné druhy horských kobylek. Zde se vyskytující jeskynní kobylka nebyla dokonce zaznamenána jinde na území ČR. Z motýlů zmiňme otakárka fenyklového nebo soumračníka černohnědého.

Samozřejmě Vás zřejmě spíše zajímají obratlovci. Při svých toulkách Doubicí věnujte pozornost vodním plochám a mokřadům. V okolí říček Kamenice a Křinice žijí vydra říční, rejsek vodní a z ptáků zmiňme ledňáčka říčního, skorce vodního a konipase horského. Pokud jste milovníky ryb, zahlédnete tu pstruha potočního, lipana podhorního a vranku obecnou, která svým zjevem působí jako by tu žila od pravěku.

Potůčky a říčky Českého Švýcarsko osídluje také bobr evropský a čáp černý, který tu běžně hnízdí.

Ve stojatých vodách a mokřinách žijí z ptačích druhů hlavně potápky a kachny, dále orel mořský, jeřáb popelavý, z obojživelníků čolci a žáby, z plazů užovka obojková. Na loukách lze zaslechnout nezaměnitelný hlas chřástala polního nebo třeba i křepelky. Skalnaté prostředí Českého Švýcarska poskytuje ideální prostředí po kunu skalní a kamzíka horského, který byl u nás uměle vypuštěn a nyní se zde hojně vyskytuje. V posledních letech se v lesích objevuje dokonce kriticky ohrožený sokol stěhovavý. Ze sov tu pravidelně hnízdí výr velký, kulíšek nejmenší a sýc rousný. Lesy poskytují útočiště běžným obyvatelům jako je jelen evropský, srnec obecný, prase divoké, lišky a další. Vzácně bychom tu našli i rysa ostrovida a vlky, kteří k nám migrují z Polska a Německa, kde je jejich počet stabilní již několik let.